Květen 2008

Koktejly I.

29. května 2008 v 22:26 koktejly I.
m'nam dala bych si:D












1. část B

6. května 2008 v 21:00 >>> Mp3 $ - { A - K } <<<

2. část A

6. května 2008 v 21:00 >>> Mp3 $ - { A - K } <<<

1. část A

5. května 2008 v 21:12 >>> Mp3 $ - { A - K } <<<

O nEpOsLuŠnÝch KoZlAtEch

5. května 2008 v 20:36 >>> pOhÁdKy <<<
Byla jedna koza a ta měla čtyři kozlátka. Jedenkrát se přihodilo, že musela sama někam odejít, snad na pastvu, i shromáždila kozlátka okolo sebe a povídá: ,,Musím, milé děti, někam odejít a nechám vás tu nachvíli samotné. Vrátka zandám; ale to vám povídám: nikomu neotvírejte, dokud mého hlasu neuslyšíte!" Kozlátka přislíbila poslušenství, matka pevně zandala vrátka a s pokojem odešla. Netrvalo to dlouho, přijde liška a začne volat: ,,Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka!" Kozlátka poslouchala, poslouchala, ale potom odpověděla: ,,Neotevřeme, to není hlas naší maminky, naše maminka má tenký hlásek." Ale liška se tím nedala odbýt. Za chvilku přišla zase a volala zase tenčím hlasem: ,,Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka!" Kozlátka poslouchala, poslouchala, ale potom odpověděla: ,,I neotevřeme, to není hlas naší maminky, naše maminka má ještě tenčí hlásek." Liška poodešla, ale za chvilku volala zase hlasem co mohla nejtenčím: ,,Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka!" Kozlátka poslouchala, ale nemohla tenkrát rozeznat hlas matčin. Jedno řeklo: ,,Je to hlas naší maminky"; druhé: ,,Není"; třetí řeklo: ,,Otevřeme" čtvrté: ,,Neotevřeme." I nemohla se nikterak shodnout, co by měla dělat, až posléze došlo ku pranici. Začala se notně trkat a v samé horlivosti vyrazila vrátka. Tu liška vběhla mezi ně a všechny čtyři roztrhala.
Božena Němcová, Pohádky

O koze

5. května 2008 v 20:22 >>> pOhÁdKy <<<
Sedlák měl kozu a ta byla tuze mlsná. Jednoho dne ji selka vedla na pastvu. Když přišla domů, ptal se sedlák kozy: ,,Nu, kozičko, jak jsi se napásla?" ,,Ba, nenapásla, nic jsem se nenapásla; selka seděla se mnou na suché mezi a já nic nedostala.Mám hlad." Sedlák šel na selku a notně ji zmrskal, že kozu nenapásla. Druhý den šla s ní dcera a na nejtučnější pastvu ji vedla, aby jen nenaříkala, že má hlad.Přišly domů a sedlák se ptal: ,,Nu, kozičko, jak jsi se napásla?" ,,Ba, napásla, míň než včera; holka běhala po hračkách a já byla na suché mezi. Mám ještě větší hlad." Sedlák šel a dceři vybil více než ženě. Třetí den vzal kozu a vedl ji sám na pastvu co možná nejlepší, aby si pochutnala. Přijde s ní domů, povídá: ,,Nu, kozičko, dnes jsi se hodně napásla." ,,Ba, napásla, nedal jsi mi také žádné dobroty; mám hladu dost." ,,I ty bezedná mrcho mlsná, tak ty tak? Počkej, já ti dám dobrotu!" rozzlobil se sedlák, vzal nůž a chtěl kozu zabít; ale ta se bránila, takže jí jen půl hřbetu odřel a potom ji vyhnal ze statku, by ho už neviděla. Napolo odřená koza vběhla do lesa a tam se schovala v liščí díře, majíc na mysli, že tam domácí paní nepustí. Ta přišla brzy domů a velmi se zhrozila, když tu spatřila tak podivné zvíře, kterého nemohla poznat. ,,Kdo je to v mé ložnici?" volá dovnitř. ,,Já koza rohatá, napolo odřená, nikoho sem nenechám, každého potrkám!" odpověděla koza. Liška se lekla hlasu a couvla. Smutna sedla nedaleko jeskyně a přemýšlela o nenadálé události.Tu vidí před sebou škvora v zemi vrtat a mrzuta hodí ho prackou od sebe. ,,Jen se na mne nehněvej a pryč mne neodhazuj!Možná že bych ti mohl od tvé mrzutosti pomoci," ozval se červíček. ,,Když já si sama rady nevím, jak bys mně ty, bídný červíčku, mohl pomoci?" rozmrzela se chytrá paní.,,Já vím, že tě mrzí to zvíře v jeskyni a že si nevíš s ním rady.Nuže tedy, já půjdu do jeskyně, a uvidíš, že bude v okamžení venku." Škvor šel do díry, vlezl koze do ucha, takže musela v okamžení bolestí z díry prchnout.Tu teprv liška viděla, že je to koza, a co sedlák nemohl udělat, to ona dovedla.
Božena Němcová, Pohádky

Rozkoš

5. května 2008 v 20:20 >>> Pověsti <<<
V Novém Městě byl před dávnými časy purkrabím Straka z Nedbalic. Byl prý ale velmi přísný a zlý a lid ho neměl moc rád. Jednou jel na procházku, když přijel poblíž Rousína k lesíku a rybníku náchodskému. Tam uviděl pasáka pást ovce. Zajel k němu, snad ho chtěl postrašit. Pasák ho ale ani nezpozoroval a jen se díval před sebe. ,,Kam se to pořád díváš?" ptal se pan Straka. Tím ho vytrhl z přemýšlení. Pasák se vzchopil, nejprve pozdravil a pak odpověděl: ,,Koukejte tamhle to, pane, jaké je to krásné místo pro založení rybníka. Tam, co jsou ty pole, může být rybník. Ten potůček, co tam teče, může zůstat. A nebylo by potřeba ani velké hráze. Byl by to moc pěkný rybník a moc by nestál." Když si to pan Straka prohlédl, podivil se rozumu a nápadu chlapce a rozhodl se, že jeho radu použije. Byl ale moc hrdý, než aby chlapce pochválil. Dělal tedy, že nápad je jeho, a odejel. Když dojel domů, poslal lidi na to místo, aby začali s prací. Pole, patřící chudým lidem, se bez milosti rozkopala, a nikdo nic za ně nedostal. Postavil se tam tedy rybník. Nestál ani moc peněz, ani moc práce. Byl překrásný, a proto ho lidé pojmenovali Rozkoš. Pana Straku chválili za jeho chytrost a chudého pasáka si nikdo nevšiml. Lidé, kteří ale proto přišli o pole, pana Straku prokleli: Aby jím čert po smrti oral, dokud se rybník zase nezmění v pole. Když pan Straka umřel, viděli lidé vždycky v měsíci lednu, jak čert s panem Strakou dvě brázdy od jednoho ke druhému konci orá. Hodně lidí tvrdilo, že je viděli na vlastní oči. Teď už je rybník zničen a jsou tam zase pole. A ubohý pan Straka snad zase spí v pokoji.
Božena Němcová, Pohádky a Pověsti

Rabín Lew a růže

5. května 2008 v 20:19 >>> Pověsti <<<
Vysoký rabín Lew žil mnoho let, mnoho za svého života poznal a mnoho ze svého poznání a vědění odkázal svým žákům a uložil do knih, které napsal.Ale i ve stopě moudrého rabína kráčela Smrt a čekala na svou příležitost.Léta ubíhala a zdálo se, že Smrt nemůže rabína dostihnout.Smrt však neodpočívala.Slavné město Prahu navštívil mor a ulice změnily vzhled.Strach z morové nákazy zaháněl lidi do příbytků,nebo je vedl do krčem,kde hledali zapomenutí v nemírném pití a v bláznivém tanci.Proti moru nebylo léku.Mřeli ti, kdo se chvěli doma strachy odloučeni od ostatních, mřeli ti, kdo družně popíjeli a vířili v tanci.Umírali staří i mladí a nejhůře řádil mor v židovském městě.Hřbitovní brána byla otevřena dnem i nocí.Zármutek nad morovou pohromou nedával vysokému rabínovi spát.Vycházel za noci z domu, bloudil uličkami židovského města, kde světlo v oknech označovalo jizby umírajících.Potkával nosiče mrtvých, jak se vracejí ze hřbitova pro nový a nový náklad, a slyšel pláč vdov a nářek rodičů.Ani dveře ani zdi nedovedly zadržet tolik bědování.Perutě neúprosného anděla zkázy se rozevřely nad městem.Při své noční pouti došel jednou rabín Lew až ke hřbitovu, kde byl i v noční době ruch.Za svitu pochodní tu hloubili nové hroby.Proti té smutné záři spatřil vysoký rabín postavu, která stála ve vratech hřbitova, od hlavy k patě zahalená.Poodstoupil, aby poznal, koho v hřbitovní bráně potkává.I v šeru rozeznal blýskající horečnaté oči zapadlé v důlcích a vyhublou tvář, kde jenom kůže pokrývala kost.Díval se do očí Smrti.Stála ve vratech a držela v kostlivých prstech list.Na listu byla napsána jména těch, kdo mají nazítří opustit své rodiny, aby se k nim už nikdy nevrátili.Rabín vyškubl Smrti list z prstů, zmačkal jej a ukryl pod pláštěm.Smrt zahučela jako tesklivý podzimní vítr v komíně a řekl:"Můžeš si myslit, že jsi vyhrál, a přece na tebe nezapomenu.˝Vysoký rabín Lew odešel domů a přečetl si jména těch, kteří měli zemřít.Bylo jich hodně, zítřek měl být dnem velikého umírání.Mezi jmény našel i svoje jméno.Rabín dočetl a zamyšleně natáhl ruku s listem před svíčku.Seznam shořel.Popel rozemnul rabín mezi prsty.Té noci ustala morová rána a zkáza ustoupila od města.Všichni si oddechli, život se vracel ke starému pořádku.Rabín Lew věděl, že mu Smrt jeho skutek neodpustí.Tím bedlivěji hlídal každý svůj krok.Smrt na sebe brala různé podoby, kladla učenému rabínovi nástrahy a číhala na něho na nejrůznějších místech.Ale rabín Lew ji poznával z dálky, vyhýbal se jí a včas volil jinou cestu.Roky plynuly a rabín stále vítězil nad smrtí.A protože prchal před slávou a důstojenstvím, dostihla ho za jeho života i sláva i důstojenství.O jeho narozeninách se scházeli příbuzní, přátele i žáci a byl jich veliký počet.Rabín sedal v jejich kruhu a užíval klidu a míru, který s sebou přináší vysoký věk.Jednou opět seděl se svými milými a přijímal přání svých hostů.Bylo mu tenkrát devadesát sedm let a jeho vlasy a vousy byly bílé jako sníh uprostřed zimy, ale oči byly stále plné vlídného podzimního slunce.Tu přistoupila k starém rabínovi nejmladší vnučka a podala mu čerstvý květ růže.Rabín Lew vzal růži a dlouze k ní přivoněl.Přivoněl k růži, hlava mu klesala a brada se opřela o hruď.Vydechl.Růže mu vyklouzla z ruky.V růži se ukrývala Smrt a s vůní si našla cestu k jeho srdci.Lstí přemohla Jehudu, syna Becalelova, zvaného vysoký rabín Lew.Rabín Lew byl odňat světu živých a jeho dům s hroznem a lvem, vytesaným do kamene nad vchodem,osiřel.Čekal ho jiný příbytek.Jeho náhrobek na starém židovském hřbitově připomíná malý dům se štíty a střechou.Zde odpočívá rabín Lew se svou věrnou manželkou Perlou.Občas vklouzne škvírou do náhrobku lístek s napsanou prosbou nebo s přáním některého návštěvníka.I rabínův dům posledního odpočinku navštěvuje něčí touha nebo úzkost a dovolává se jeho milosrdenství jako v dobách, kdy žil.A tak se děje podnes.Po letech zemřel vnuk rabína Lewa Samuel.Byl rabínovi obzvláště milý.Proto mu rabín kdysi zaživa slíbil, že bude po smrti ležet vedle něho.Když Samuel zemřel, byli hrobníci na rozpacích,jak splnit přání slavného rabína.Mrtvých za ta léta na hřbitově přibylo a kolem rabínova náhrobku nebylo už místo.Vysoký rabín se však ustrnul.V noci se náhrobek pohnul a uprázdnil vedle sebe místo milovanému vnukovi.Vysoký rabín Lew plnil dabé slovo i po smrti.

#01 Teddy animačky

5. května 2008 v 20:14 | ad3lajda |  teddy animace